Jdi na obsah Jdi na menu
 


Druidové

24. 6. 2009

Přeji ti hluboký mír na běžící vlně- Přeji ti hluboký mír na vanoucím- větru- Přeji ti hluboký mír na tiché zemi- Přeji ti hluboký mír zářivých hvězd- Přeji hluboký mír v laskavé noci- Měsíc a hvězdy ať na tebevrhají svou lécivou zář-Přeji ti hluboký mír

ano, přesně tak....... tato část bude věnována druidům

Jaké měli postavení?

Bylo pravidlem, že nenosili žádnou zbraň, nepotřebovali ji prostě. Jediné slovo druida mělo moc zastavit válečné tažení, což zní sice fantasticky, ale zmiňují se o tom několikrát antičtí autoři, jako např. Diodóros Sicilský (60. - 30. let před naším letopočtem)… Častokrát, když se vojska přiblíží jedno k druhému v bojovém postavení a meče jsou taseny a kopí napřažena, tito lidé vyjdou mezi ně a zastaví bitvu, jako by nějak očarovali divoká zvířata... Moudrost druidů byla známá po celém antickém světě a například řečtí filozofové o druidech s úctou říkali, že to jsou nejmoudřejší lidé na světě.

Lze proto říci, že právě druidové byli nositeli veškeré keltské kultury. Právě oni dodávali lidu duchovní substanci a soudržnost. Současně se zmizením druidů v prvních staletích pokřesťanšťování (způsobených hlavně systematickým vyhlazováním druidů za římské okupace Británie) začal i úpadek původní keltské kultury, z níž dnes zůstaly zachovány pouze fragmenty.

Neblaze tak proslul císař Tiberius, který nejen vydal pokyn k vyvraždění druidů, ale šel tak daleko, že nařídil popravu každého, kdo ukrýval keltského kněze, pomáhal mu, nebo ho jen znal a neoznámil římským úřadům. Takový provinilec byl popraven i s celou rodinou a vyvlastněn jeho majetek. Ve středověku pronásledování nositelů druidských tradic pokračovalo neztenčenou měrou především ve jménu šíření křesťanství.

Velmi nepříjemné zkušenosti s druidským čarováním měl prý i Caesar, který vedl proti Keltům dlouhodobou a zničující válku. Při dobývání Británie mu však prý způsobili nemalé potíže druidové, aniž by s nimi přišel do fyzického kontaktu. Když zrána 25. srpna roku 55. před Kristem dorazil Caesar se svojí flotilou k břehům Británie, naskytl se mu pohled na bílé útesy South Forelandu, z nichž k němu shlíželo několik bíle oděných druidů. Caesar se domníval, že jen kontrolují situaci aby měli přehled o pohybu Caesarovy flotily a nijak si nevšímal podivných gest a pohybů rukama těchto mužů. Měl přece jiné starosti - už při vyloďování se dostal málem do obklíčení a měl problémy, aby se vůbec nějak na pobřeží uchytil. Tolik potřeboval lodě s jezdectvem a zásobami aby mohl konečně zahájit útok proti těm zlotřilým Keltům. Avšak ve chvíli kdy se toužebně očekávané lodě objevily u pobřeží, přihnala se od severovýchodu silná bouře a lodě rozehnala. Většina jich pak nějakou dobu bloudila po moři než se jim podařilo vrátit se do Galie (dnešní Francie). Stejná bouře pak rozbila většinu Caesarových lodí zakotvených již na britském pobřeží. Bez jízdy, bez zásob a výbavy na přezimování se stala Caesarova invaze fiaskem. Nezbylo mu nic jiného než se s ostudou vrátit domů a senátu vysvětlovat, že prý šlo jen o průzkum bojem. O rok později již nechtěl nechat Caesar nic náhodě. Nechal naložit pět legií, což je 30.000 vojáků a 2000 mužů jízdy na 740 lodí a vyrazil opět k britským břehům. Na bílých útesech opět spatřil druidy. K večeru 7. července roku 54. před naším letopočtem se římská vojska vylodila poblíž Walmeru a zahájila postup do vnitrozemí. V noci z 8. na 9. červenec se přihnala silná bouře a rozbila většinu Caesarových lodí. Tehdy však Caesar invazi nevzdal a požádal o doplnění zásob z Galie. S druidskou magií se setkal Caesar ještě jednou, na sklonku svého života. V již obsazené Galii vypukla vzpoura, kterou vedl druid a král v jedné osobě - známý Wercingetorix. Wercingetorix se pokusil vcelku úspěšně sjednotit protiřímský odpor avšak Caesar proti jeho lidem zakročil s nebývalou krutostí. Po vypálení keltských měst Avaricum a Alésie a zmasakrování několika tisíců civilistů včetně žen i dětí byl Wercingetorix zajat a v poutech odvlečen do Říma. Teprve po šesti letech krutého mučení jej nechal Caesar popravit. Před popravou však Wercingetorix, který po celou tu dobu nesklonil hlavu a neuznal Caesara vládcem Galie, Caesarovi řekl do očí: "Za své zločiny budeš potrestán rukou toho, koho nejvíc miluješ!" Byla to kletba nebo věštba? Každopádně však 15. března roku 44. před Kristem Caesarův oblíbenec Brutus noří svojí dýku do jeho boku.

Hlavními důvody veliké úcty, jíž druidové požívali mezi keltskými kmeny, byla jejich moudrost a jejich mimořádně vysoký věk. Svým obrovským znalostem a ochotě je využívat ve prospěch lidí vděčí druidové za své jméno: staroirské "druid" znamená "velemoudrý".Taky se někdy uvádí (drui = ten, jež zná; někdy se uvádí, že je toto slovo odvozeno od řeckého výrazu drys (dub), neboť dub byl jejich neposvátnějším stromem, proto se jim také říkává Děti dubů, toto označení však pochází ze současnosti)Také bývají označováni jako aes danann i když u tohoto je nutno v legendách oddělovat od národa Tuatha De Danann – národ polobožských bytostí, jež jsou nesmrtelné, alespoň za určitých podmínek. Je však nepochybné, že dřívější druidové odvozovali své náboženské kořeny z této rasy.

 

 

Měli rozsáhlé vzdělání a neustále usilovali o další vědění a ještě hlubší poznatky…

Učební doba druidů trvala leckdy dvacet až třicet let!

Lunwer: Jak je patrné ze starých legend, byli druidové znalci v oblastech rétoriky, filosofie, psychologie i logických her a mistři hádanek. Jejich funkce ve společnosti byly také velmi rozmanité - kromě náboženských záležitostí a kalendáře plnili roli královských rádců , nejvyšších soudců, lékařů a léčitelů, přírodovědců, stavitelů. O jejich schopnostech předvídat budoucí děje také není pochyb.

Keltští kněží byli rozděleni do několika skupin z nichž druidové byli zřejmě vrstvou nejvyšší a nejuniverzálnější, zatímco ostatní druhy keltských kněží, například Ovaté, Bardi, Fili, Ollamh či Brehoni, byli spíše specializovány na jeden druh činnosti.

 Podobně jako v jiných učeních i zde fungoval systém mistr-žák. Druidové si své žáky vybírali bez ohledu na jejich původ a můžeme se jen dohadovat, podle jakých kritérií, neboť jejich žáky se stávali jak mladí příslušníci aristokracie, tak i synkové z chudých rodin. Dosažení základního stupně znalostí, kdy žák po zasvěcení mohl fungovat jako druid trvalo zhruba dvacet let. To však neznamená, že tím jeho učení skočilo - druidové se učili po celý svůj život. Když dosáhl adept vrcholu znalostí od svého učitele, sebral se a vydal na cestu k dalšímu kmeni kde jej přijal nový učitel. Na své učení měli druidové relativně dostatek času, dožívali se totiž nápadně vysokého věku , prý někdy dvoj až trojnásobného, než bylo v kraji zvykem. Zcela jistě v tom měla prsty jejich neobyčejně dobrá znalost fungování lidského těla a nejrůznějších léčebných metod a bylinných směsí. Existuje však možná ještě jeden klíč k jejich dlouhověkosti a tím je zvláštní soubor tělesných a duševních cvičení, který se nazýval wyda.

Tato nauka je ve svých hlavních bodech velmi podobná józe a to jak jednotlivými cviky, tak i svou filozofií. Je možné, že wyda i jóga mají stejné indoevropské kořeny, ale stejně tak je možné, že druidové prostě došli svojí vlastní cestou k obdobným výsledkům. Každopádně wyda pracuje s cviky soustředěnými na energetická centra v lidském těle (čakry) a napomáhá k volnějšímu a harmoničtějšímu průtoku energie těmito centry. Celé cvičení wydy je orientováno na lepší sepětí člověka s jeho okolím

Druidové nikdy své učení nezapisovali a všechny poznatky předávali svým žákům ústně. To mělo hned několik velice pádných důvodů. Jednak šlo o učení tajné a psané věci lze snadno ukrást. Druhý důvod musíme hledat v keltské životní filozofii: nic na světě není neměnné a zapsáním se z každé věci snadno stane dogma.

Druidové a jejich žáci žili většinou poněkud stranou keltských osad, na okraji lesů. Spokojovali se jen s tím nejnutnějším a odmítali jakékoliv přebytky. Své úkoly uvnitř kmenového společenství plnili z části jako léčitelé, z části jako kněží. Jednou za měsíc uspořádali druidové konsil s náčelníky kmenů a poskytovali jim rady v politických a sociálních záležitostech.

Na tomto místě jedna zajímavost - zřejmě jeden z mnoha tradovaných historických omylů:
Římané tvrdili (historik a spisovatel Plinius), že druidové osekávali z posvátného dubu zlatým srpem jmelí, které zachytávali do bílého pláště a takto sebrané jmelí přidané do nápoje prý léčilo neplodnost. Pravdou je, že archeologové nikdy nenašli žádný zlatý srp, ani jeho zlomek, a také je fakt, že právě na dubu neroste jmelí ale ochmet…

Lunwer: Sami druidové ve své době hovořili o svém učení jen velmi málo. Jejich nauky byly tajné o oni sami na naléhavé otázky odpovídali velmi lapidárně, jak například zaznamenal řecký spisovatel

Diogenés Laertios (3. století před naším letopočtem): Učíme, že je třeba ctít bohy, nepáchat nepravosti a vždy se chovat čestně. Filozofie druidů byla na svojí dobu nesmírně pokroková a jistě nám velmi sympatická. Druidové učili, že největším zázrakem na světě je život, že povinností lidí je chránit všechny živé tvory, mezi něž řadili i stromy. Mezi základní kameny jejich učení bylo poznávání světa kolem sebe a hledání harmonie mezi člověkem a jeho okolím - proto např. neuznávali a nestavěli monumentální chrámy a stavby, jejich svatyně byly zasazeny vždy uprostřed nerušené přírody. Druidové učili, že lidská duše je nesmrtelná a po fyzické smrti přechází do jiného těla. O druidech se však dodnes traduje několik velmi zakořeněných mylných tvrzení, která se opakují tak často, až se dostaly i do učebnic a odborných publikací.

Druidové nikdy nebyli krutí tyranové podnikající denně obřady s lidskými a zvířecími obětmi - to je nesmysl, který přímo odporuje jejich životním postojům.

Také představa, že druidové upalovali své oběti v obrovských figurínách z proutí je nesmyslná - není to fyzicky ani možné a zcela zřejmě tato představa vznikla nepochopením jedné známé keltské pověsti v níž hlavní hrdina (obdoba řeckého Odyssea) uniká svým nepřátelům v "domě z železného proutí", který předtím svým bojovým zápalem rozžhavil. Velmi často tradovaným omylem je také představa druidů sbírajících o šestém dnu po novoluní jmelí z posvátných dubů zlatým srpem, když předtím obětovali dva bílé býky. Tuto naivní představu o druidech napsal první Plínius st. ve svém díle Naturalis historia a po něm jí slepě opakovalo mnoho dalších autorů. Nikomu přitom nevadí, že pravé a tedy léčivé jmelí roste pouze na jehličnanech, zatímco na dubu roste jiný cizopasník - ochmet. Plínius však věděl, že dub je nejposvátnějším keltským stromem a jmelí jednou z nejposvátnějších bylin - a tak obé spojil. Zlatý srp nebyl nalezen v jinak bohatých keltských nalezištích ani jeden, oproti nespočetným železným, které na rozdíl od zlata podléhají korozi dosti rychle.

 

 

Současně s pronikáním Římanů a později i křesťanství se však hodnoty a představy národů měnily. Filosofii wydy orientovanou na přírodu a zemi nyní vytlačila víra vázaná na víru v posmrtný život. Věk "dětí dubů" skončil.

Přesto i v našem novém věku existují lidé, kteří se k myšlenkám dávných druidů, i nižších keltských kněží jako bardů či ovatů, nadšeně hlásí a snaží se navázat na jejich tradice, které přetrhl historický vývoj v Evropě před více než 2000 roky. Věk "dětí dubů" čerpajících moudrost z lesa a z poznání přírodních zákonitostí tak pokračuje. Zde bych uvedl několik velkých světových řádů novodobých druidů: OBOD, Britský druidský řád nebo Sjednocený starodávný řád.

Co je "otevřený vstup do podsvětí"?

 

Otevřený vstup do podsvětí je starý keltský svátek. Keltové nebrali podsvětí jako něco špatného, nýbrž jako jiný svět, svět ve kterém žily duše mrtvých a jejich strážcem byl Cernunnos (rohatý bůh - doslovný překlad: "Korunován parohy"). To až křesťanství při potlačování starých obyčejů "nalhalo" lidem, že v podsvětí sídlí démoni atd. Faktem je, ze duše se v tomto podsvětí (gwynwed - bílé světlo, Bílý svět) zdrží podle keltské (a ne jen jejich) víry jen nějaký čas, a putují dále do dalších těl. Proto je třeba lidem neznámý tento svátek, slavený 12. samonios/ngéthal (dle lunárního a pevného kalendáře, podle našeho 8. listopadu), zapomínají a odchází do stínu Samhainu, který je 1.11. (no vlastně podle keltské tradice má začínat den setměním už 31.10).

 

Prastarý keltský kříž - symbol starší než křesťanství

Pozoruhodná kniha:

V tomto textu jsou mimo jiné použity úryvky a materiály z knihy Léčivá síla druidů od německých autorů A.A. Schwarze, R.P. Schweppeho a W.M. Pfaua [vydala Alternativa Praha v roce 1994].

a dále:

Keltská kultura – Lunwer

Keltské mýty a legendy – Ivan Sec

Keltské horoskopy – Vladimír Šiška

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář