Kalendář z Coligny
K eltský „colignský“ kalendář byl nalezen v Coligny, v regionu Ain, ve Francii (46°23´N 5°21´E) blízko Lyonu v roce 1897, podél hlavy bronzové sochy mladě vyhlížející mužské postavy. Jde o lunárně–solární kalendář.
Byl vyrytý do bronzové desky zachované v 73 fragmentech, která byla původně 1,48 m široká a 0,9 m vysoká (Lambert). Na základě stylu písma a doprovodných objektů je pravděpodobně datován do období konce 2 století (Lambert). Je psán latinskými velkými písmeny a je v galštině (Duval & Pinault). Restaurovaná deska obsahuje šestnáct vertikálních sloupců s 62 měsíci rozdělených po pěti letech.
Tato jedinečná památka byla ihned převezena do muzea v Lyonu, kde byla restaurována a pečlivě prostudována francouzským archeologem Josephem Monardem. J. Monard studoval nápisy několik let a dospěl k názoru, že tabule z Coligny představuje nejlepší známý příklad keltského kalendáře. Dodatečně spekuloval o tom, zda byl zaznamenán druidy, s přáním zachovat jejich tradici časování v době, kdy byl Juliánský kalendář zaveden v celém Římském impériu. Nicméně hlavní forma kalendáře svědčí o široce používaném kalendáři (parapegmata), které se nalézají po celém řeckém a římském světě (Lehoux). Nyní je kalendář vystaven v Palais des Arts, Gallo–Roman Museum v Lyonu.
Podobný kalendář, nalezený poblíž Villards d´Heria (46°25´N 5°44´E), je zachovaný pouze v osmi malých fragmentech. Je uchováván v Musée d´Archéologie du Jura v Lons–le–Saunier.
Systém kalendáře
Kontinentální keltský kalendář rekonstruovaný podle kalendářů z Coligny a Villards d´Heria má několik významných znaků :
· je to lunárně–solární kalendář, pokoušející se synchronizovat sluneční rok a lunární měsíc.
· měsíce byly lunární. Vědci se liší v názoru jestli měsíc začínal novem (new moon) nebo úplňkem (full moon). Je pravděpodobnější, že keltský měsíc začínal úplňkem, spíše než novem, hlavně proto, že úplněk je snáze pozorovatelný a zaznamenatelný. Každý měsíc střídavě obsahoval 29 nebo 30 dnů.
· měsíc s 30 dny byl označován Mat(os), šťastný. Měsíc s 29 dny byl označován Anm(atos), nešťastný. O významu restaurovaných slov panuje dosti velká nejednota a u těch výrazů, které byly rozpoznány (okolo 60) neexistuje mezi odborníky povzbuzující shoda (např.: neví se, zda slova „mat(os)“ a „anm(atos)“ znamenají v překladu příznivý a nepříznivý či spíše kompletní a nekompletní).
· běžný lunární rok měl 354 nebo 355 dnů.
· kalendářní rok začínal samainem (Samonios), který obvykle korespondoval se staroirským Samhainem (Samhain), který označoval počátek podzimu toho roku. Ačkoli je Samon galské označení pro summer (Lambert), tento předpokládaný počátek roku je sporný. Le Contel a Verdier (1997) obhajovali letní slunovrat jako počátek roku. Monard (1999) prohlašoval za počátek roku podzimní rovnodennost.
· solární rok byl vyrovnán vřazením třináctého extra–extra měsíce každého dva a půl roku. Tento extra–měsíc byl vřazen před Samonios v prvním roce, a mezi Cutios a Giamonios ve třetím roce. Název prvního vloženého měsíce není znám s jistotou, protože text je roztříštěn. Druhý vložený měsíc je Ciallos bis Sonnocingos (Lambert).
· měsíce byly rozděleny na dvě poloviny, „světlou“ a „tmavou“, počátek druhé poloviny byl označován názvem Atenoux „navracející se noc“ (returning night). Základní jednotka keltského kalendáře byly tedy dva týdny. To také potvrzuje dojem, který získáváme z tradičních keltských lidových vyprávění, která zastávají názor, že normální období – periody keltské časomíry byly dva týdny. První polovina byla vždycky 15 dnů, druhá polovina buď 14 nebo 15 dnů ve střídajících se měsících.
· jednoduchý pětiletý cyklus nemohl být dostatečně přesný. Sled vřazených měsíců je kompletní každých třicet let, po pěti cyklech o 62 lunací se dvěma vřazenými měsíci v každém cyklu a jeden cyklus o 61 lunacích s jedním vřazeným měsícem, tedy celkem s 11 vřazenými měsíci. Tento předpoklad zahrnoval 371 lunací ve třiceti letech, který je přesný na jeden den každých 20 nebo 21 let v průměru (to je méně přesný než Juliánský kalendář, který posunul den po 130 letech, ale který ignoroval lunární měsíce). To může předpokládat, že třicetiletý cyklus není normativní a že extra měsíc mohl být opomenut, což se mohlo stát (tj. nějakých 300 let po založení kalendáře).
Interpretace označení atenoux jako „navracející se noc” (returning night) je nepravděpodobné (Delamarre) a „obnovení” (renewing) je mnohem více pravděpodobnější. A tak měsíc startoval novoluním a atenoux ukazoval obnovení tj. úplněk.
Keltský rok
Na základě rekonstrukce keltského kalendáře si lze udělat představu o tom jak asi vypadal keltský rok.
Keltský kalendář byl lunární a měl čtyři roční období, které od sebe oddělovaly čtyři hlavní svátky: samain neboli Nový rok (počátek listopadu), imbolc čili svátek jehňat nebo též ovčího mléka (kolem 1. února), beltine neboli příchod jara a léta (kolem 1. května) a lugnasad (1. srpna), který byl svátkem úrody.
Lugnasad
Byl svátkem keltského boha Luga, slavený 1. srpna. V tomto případě známe datum svátku přesně, protože ho úředně povolil sám císař Augustus v souvislosti s každoročními oslavami ve městě Lyonu, keltském Lugdunu. Dávný Lugův svátek totiž připadl na den císařových narozenin, a v provincii byli proto slaveni oba „bohové“ současně. Ve vrcholném létě byl Lug uctíván jako božstvo zářivého slunce a zdárných žní, pomocník zemědělců a patron úrody. Na tento svátek byla také uspořádány svatby a dobytčí trhy. Věřilo se, že zvířata v ten den koupená přinášejí velký užitek – a manželství uzavřená 1. srpna jsou nejšťastnější.
Beltine
Byl jeden ze čtyř hlavních keltských svátků v průběhu roku, slavený kolem 1. května. Jeho oslava však vrcholila už v předvečer a v noci před prvním květnovým dnem. Šlo o slavnostní přivítání teplé poloviny roku, příchodu jara a léta. Dobytek byl v tomto dni vyháněn ze zimních útulků na pastvu. Slovo beltine znamená oheň, současně připomíná božstvo zvané Bel či Belenus, také Belinus, patrona tohoto svátku jarních ohňů. V předvečer byly zapalovány veliké hranice a kolem postupně prováděn dobytek – tak, aby zvířata pocítila magické teplo plamene, což je mělo ochránit před nemocemi. V domech bylo nutné udusit všechny ohně a obnovit je až novými, čistými plameny, přinesenými z posvátných hranic, zapálených této noci druidy. Svátek beltine – jistě s různými obměnami názvu – byl rozšířen v celém keltském světě. V různých zemích po něm zbyly různé lidové zvyky. V Čechách je to zapalování hranic na vrcholech návrší a kopců v předvečer 1. května – tzv. „pálení čarodějnic“, včetně přeskakování ohně, vyhazování hořících dřev do výše a dalších starých zvyků.
Samain, keltský Nový rok
Časově nespadal do období zimního slunovratu, kdy jej dnes slavíme a kdy už staří Římané pořádali novoroční veselice. Podle keltského kalendáře začínalo nové roční období na počátku listopadu, přibližně v den dnes zvaný Památka zesnulých či Dušičky. Nový rok – samain – patřil k hlavním keltským svátkům – nebyl–li vůbec nejhlavnějším – a v zemích kdysi osídlených Kelty dodnes přetrvávají jeho tradice. Keltové věřili, že o samainu – zvláště v noci před tímto svátkem – se mohou duše mrtvých vracet ze zásvětních krajin, navštívit svůj někdejší domov a hřát se u ohně. Proto bývalo zapalováno co nejvíce ohňů a ohníčků – pozůstatkem jsou dnešní „dušičková“ světélka na hřbitovech. Bludné duše však těkaly po podzimní pusté krajině s marným hledáním teplého plamene. Samainová noc byla pochmurná a děsivá. Nejen, že se na konci a začátku roku dotýkaly i dva světy – živých a mrtvých –, ale kolem lidských příbytků (pečlivě uzavřených) se potulovaly také mocnosti zla, temné síly, přízraky a strašidla (ožívají na začátku listopadu v Halloweenu v západních zemích a přeneseně v USA). Z hloubi vrchů vycházela vojska dávných bojovníků a jejich skvělých vojevůdců. O slavení samainu Kelty nesvědčí však jen svátek Dušiček nebo pověsti o přízračných bohatýrech v různých návrších. Důkazy najdeme také v astronomicky situovaných keltských stavbách – u nás patrně i v orientaci kamenného zděného oltáře na Závisti v rámci celkového řešení zdejší akropole.
Imbolc
Je keltský svátek slavený kolem 31. ledna. Někdy se mu také říká svátek ovcí. Předpokládá se, že dnešní Hromnice mají svůj prapůvod ve svátku Imbolc. V Irsku je tento svátek znám pod jménem Oimelc.
